Podle MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí) je transsexualismus zahrnut pod poruchami pohlavní identity, které se značí F 64. Transsexualismus je označen F 64.0 a je charakteristický touhou žít a být přijímán jako člen opačného pohlaví. Tato touha je převážně spojená s pocity diskomfortu, který se vztahuje k biologickému pohlaví nebo pocitu jeho nesprávnosti. Transsexuálové si přejí dosáhnout pomocí hormonální a chirurgické léčby co nejbližší shody tělesného vzhledu s upřednostňovaným pohlavím (MKN-10, 1992, cit. dle Janošová, 2008).
Sloboda (2016) ve své knize popisuje transsexualitu jako rozpor mezi psychickou identitou a biologickým tělem nesoucím konkrétní pohlaví. Autor uvádí, že transsexualita by nemusela být poruchou, pokud bychom nežili v genderované společnosti, ve které žijeme nyní.
Místo termínu transsexuál (zastaralý výraz) se používá termín transgender, který označuje jednotlivce, který podstoupil hormonální léčbu nebo chirurgické zákroky, aby změnil své tělo tak, aby více odpovídalo jeho identitě genderové než pohlavní, se kterou se narodil (Green & Mauerer, 2015).
Pojem transgender se liší v souvislosti s užívaným pojmem transsexualismus, který se stále používá v současné slovenské a české psychiatrii jako diagnóza, která spadá do Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN 10). Dnešní „trans“ hnutí v celosvětovém kontextu diagnózu transsexualismus odmítá a termín trasgender chápe a předkládá v jeho širším významu. Transgeder je způsob identifikace všech lidí, kteří jsou jakoukoliv formou nekonformní ve vztahu s genderem (rodem), který jim byl přisouzen na základě jejich biologického pohlaví. Jedná se o lidi, kteří se ztotožňují s jedním z konců tradiční genderové klasifikační osy (muž či žena), nebo o ty, jejichž genderové cítění je fluidní. Termín transgender může být použit i pro lidi, kteří jsou zcela mimo rámec fixních genderových identit, jako je například nebinarita (Wiesner, 2017).
Sociální role jsou skupinou sdílená očekávání, jenž se týkají toho, jak se má určitá osoba ve skupině chovat. Role ve skupině určuje, jak se má určitý člen skupiny chovat vůči ostatním a jaké úkoly má ve skupině nebo navenek plnit (Výrost & Slaměník, 2008).
Pociťovaná rozlada u transsexuálů většinou mizí jednak v důsledku prvních tělesných změn a následkem toho, že je jedincům umožněno žít v nové sociální roli. V době, kdy transsexuálové začínají žít ve vysněné roli, se jejich pozornost soustřeďuje na sociální rovinu přeměny (Fifková et al., 2008).
Ke změně pohlavní role je potřeba změny životních způsobů, zájmů a ošacení. Většina transsexuálů dobře zvládne opačnou sexuální roli. Je známo, že lépe svou úlohu zvládají FtM transsexuálové, než MtF transsexuálové (Raboch et al., 2001).
Marcela Linková, která pracuje v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR, uspořádala seminář Transgender – žijeme mezi vámi. Transsexuálové tento seminář ocenili jako akci roku. Podle Marcely Linkové je socializace transsexuálů v ČR zvlášť velmi komplikovaná (Faltýnek, 2002).
Dle Verschoora a Poortinga (1988, cit. dle Fifková et al., 2002) jsou MtF i FtM transsexuálové náchylní k psychickým potížím, které zahrnují opovržení svým tělem a tělesnými funkcemi spojenými s pohlavím, například s menstruací nebo ejakulací.
Prožívání sebe sama jako ženy nebo muže je jednou za základních charakteristik člověka. Zásadně ovlivňuje sebepojetí jedince i jeho sociální vztahy. Egodystonní sebepojetí je prožívání pohlavní rozlady, které je ohrožující a nepřijatelné. Následkem mohou být úzkosti, deprese, sebepoškozování, stres, suicidální pokusy, agresivita, kriminalita, abúzus drog (Weiss & Fifková, 2010).
Z mého výzkumu vyplynulo, že většina dotázaných se shodla na tom, že resocializace byla bezproblémová a oni se ve své pohlavní roli cítili příjemněji. Myslím si, že resocializace je pro transsexuály velice pozitivní, protože se konečně mohou uvést do společnosti či blízkého okolí jako lidé s pohlavní rolí, která je jim celý život vlastní.
Následovala otázka, která se týkala sociální role. Dotazovaní odpovídali na otázku, jak vnímají život v nové sociální roli. Výsledky bych hodnotila jako kladné, protože dotazovaní se cítí lépe a spokojeně, i když někdo cítí lehký tlak ze strany společnosti ohledně genderových stereotypů. Následná doplňující otázka se vztahovala k adaptaci na „nové“ tělo probandů. Na tuto otázku odpověděli jen někteří probandi, další odmítli odpovědět. Zamýšlím se, jak je těžké i pro biologické muže a ženy žít podle genderových stereotypů a ptám se sama sebe, jestli je nutné upozorňovat lidi na skutečnost, zda je jejich chování dost „ženské“ nebo „mužské“.
Zdroje:
Faltýnek, V. (2002, Březen 26). Transsexuálové ocenili sexuoložku Fifkovou, socioložku Linkovou a klub 21. Radio Prague International. https://cesky.radio.cz/transsexualove-ocenili-sexuolozku-fifkovou-sociolozku-linkovou-a-klub-21-8060068
Fifková, H., Weiss, P., Procházka, I., Cohen-Kattenis, P., Pfäfflin, F., Jarolím, L., Veselý, J., & Weiss, V. (2008). Transsexualita a jiné poruchy pohlavní identity. Grada.
Fifková, H., Weiss, P., Procházka, I., Jarolím, L., Veselý, J., & Weiss, V. (2002). Transsexualita: Diagnostika a léčba. Grada.
Green, E. R., & Maurer, L. (2015). The teaching transgender toolkit: A facilitator’s guide to increasing knowledge, decreasing prejudice & bulding skills. Ithaca.
Janošová, P. (2008). Dívčí a chlapecká identita: vývoj a úskalí. Grada.
PRACHAŘOVÁ, Tereza. Problematika transgender lidí v České republice. Praha, 2021. Bakalářská práce. Ostravská univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Klára Machů, Ph.D.
Raboch, J., Zvolský, P., Mrňa, B., & Honzák, R. (2001). Psychiatrie. Galén.
Sloboda, Z. (2016). Dospívání, rodičovství a (homo)sexualita. Pasparta.
Výrost, J., & Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie (2., přeprac. a rozš. vyd.). Grada.
Weiss, P., & Fifková, H. (2010). Poruchy pohlavní identity v dětství a v dospívání. Pediatrie pro praxi. 11(3). https://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2010/03/09.pdf
Wiesner, A. (2017). Jediná jistota je změna: autoetnografie na transgender téma. Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied.
