Příběhy, které známe z dětských vyprávění, v sobě většinou ukrývají různé významy. Mezi jedny z nejstarších příběhů, kde se můžeme inspirovat v odkrývání různých koutů lidské psychiky, rozhodně patří antická mytologie. Řecká a římská mytologie je něco, co na rozdíl od náboženských textů všichni v českém prostředí známe ze školních lavic. Přeci jen z ní při tvoření svých teorií čerpali i velikáni psychologie, a to hlavně v psychoanalýze. Od klasického psychoanalytického přístupu se nicméně liší tím, že nutně nehledá, co je špatně s naší psyché. Vnímáme zde spíše určitou přirozenost lidského bytí. Naše vnitřní prožívání vychází z imaginační části našeho archetypu. Jako jednotlivci máme svá specifika, která dohromady tvoří podivný obraz archetypálních odpovědí. Nějaké abnormality nás tedy podle tohoto přístupu nemění v něco špatného, ale naopak nám v určité míře mohou naše bytí zpestřit (Hillman, 1978).
Pokud se například podíváme na Narcise, jenž byl známý pro svou krásu a rozhodl se odmítnout všechny potenciální lásky, přičemž se nakonec tak zahleděl do vlastního odrazu ve vodě, že se zamiloval právě do něj. U svého obrazu strávil tolik času, že nakonec zasáhli bohové a na jeho místě se objevila květina narcisu. Tato povídka nám názorně poukazuje na narcistickou poruchu osobnosti. Zároveň zde můžeme najít několik sugestivních symetrií společně s příběhem o Echo, jako například fatální lásku nebo problematiku zření. Echo byla nymfa, ohledně níž měla Hera podezření, že něco ohledně Diových afér tají. Echo Dia chránila, což zapříčinilo, že si Hera vylila svůj vztek právě na Echo. Najednou Echo mohla pouze opakovat poslední slova vyřčená jinou osobou. Dává tedy smysl, že se jejich cesty zkřížily. Echo se zamilovala a musela Narcise pozorovat, jak se zamilovává do vlastního odrazu, aniž by byla schopná vyslovit své city. Musela pouze opakovat Narcisova slova. Když se jejich cesty zkřížily, dočkala se jen odmítnutí. Spojuje je tedy nešťastná láska, která nemohla být nikdy naplněna přes veškeré jejich touhy (Gildenhard & Zissos, 2000).
Jiný známý příběh, kde vystupuje láska, se nachází ve čtvrté kapitole své knihy rozklíčovává Totem a Tabu právě Freud. Ten Oidipovský komplex interpretuje jako následek prvotního hříchu v lidské společnosti – otcovraždy, která se námi prolíná jako kolektivní vina. Má jít tedy o určitý způsob, jak se vypořádat s usmrcením otcovské figury. Freud v této práci uvažuje nad možností, že skupina mužů z pradávných dob zabila své otce, aby získala lepší přístup k ženám v tamější komunitě. S těmito prvky můžeme vidět i určité propojení s tím, že oidipovský komplex primárně tkví v žárlivosti směřované k otci. Touha po incestním vztahu se ale odehrává na nevědomé bázi (Freud, 1922). Králi bylo předpovězeno, že jej vlastní potomci zahubí. Když mu královna po několika letech porodila dítě, snažil se dítěte nadobro zbavit. Jeho příkazy nebyly provedeny a dítě vyrostlo u pastýře. Po mnoha letech se dozvěděl svou předpověď. Čekala ho poměrně zdrcující budoucnost v podobě otcovraždy, svatby s vlastní matkou, narození jejich společných dětí a záhuby zmíněných dětí. Cestou do Théb potkal vůz, kde seděl jeho otec. Oidipus byl jimi fyzicky napaden, aby jim uhnul z cesty. Ve vzteku udeřil svého otce ranou, po níž byl náhle bez známek života. Svého otce zavraždil, aniž by věděl, že se jedná o něj. Protože Oidipus vysvobodil lid od hrozícího nebezpečí, byl zvolen králem a oženil se s vdovou po bývalém králi – vlastní matkou, s níž měl posléze děti. Po mnoha letech přišla do města zpráva, že bývalý král byl zabit. Stále nic netušící Oidipus nechal vyhlásit pátrání po onom vrahovi. Celou pravdu odhalil slepý věštec. Když byla pravda potvrzena, jeho manželka spáchala sebevraždu, Oidipus si ze zoufalství vypíchl oči a později byl vyhnán z města (Graves, 2004).
Další zajímavý příběh je například ten Erisichthóna. Protože nechoval úctu k bohům, jednoho dne pokácel posvátný dub bohyně Démétér. Šlo však o domov nymf, přičemž jedna z nich při pádu stromu na Erisichthóna uvalila Déméteřinu kletbu neukojitelného hladu. Od té doby, čím více toho snědl, tím větší pociťoval hlad. Postupně začal rozprodávat všechen svůj majetek včetně své dcery, aby si mohl dovolit více a více jídla. V době, kdy už neměl nic k jídlu, začal pojídat sám sebe do úplného zničení. Tento příběh nám může demonstrovat ničivou sílu poruch příjmu potravy, ale i závislostí. Protagonista nehledá řešení, protože touha po jídle je příliš velká. Nikdy nemohl mít jídla dostatek, což nakonec vedlo i k jeho samotné sebedestrukci (Ovidius Naso, 1922).
Dnes jsme se ve zkratce podívali na tři příběhy, každý měl trochu jiné téma. Mezi jednotlivými vyprávěními můžeme pozorovat určité paralely mezi jejich poselstvím a našimi psychickými prožitky. Příběh Narcise nám kromě poruchy osobnosti také přináší otázku vlastního vnímání a identity. Nedokázal najít zalíbení v nikom jiném než sobě. Echo kvůli své loajalitě obdržela krutý trest. Takto se setkaly dvě navzájem propletené tragické nenaplnitelné lásky. Oidipův příběh se více zaměřuje na neschopnost uniknout vlastnímu osudu a opovržení nad jeho smutným koncem. Nezabývá se však pouze vztahem mezi dítětem a rodičem, ale i o naší identitě, která se může proměnit již v dětství, které si ani neuvědomujeme. Erisichthónova povídka přináší jiný náhled, a to do psychiky někoho se závislostí. Toto znázornění závislosti můžeme pozorovat v tom, jak neukojitelná je jeho potřeba a je schopen se vzdát téměř čehokoliv i vlastního těla pro ukojení hladu. Napadá vás další příběh, kde najdeme psychologické interpretace? Dejte nám vědět.
____________________________________________________________________________________________________________
Gildenhard, I. & Zissos, A. (2000) Ovid’s Narcissus (Met. 3.339-510): Echoes of Oedipus. The American Journal of Philology. 121(1), 129–147. http://www.jstor.org/stable/1561650
Graves, R. (2004) Řecké mýty. Levné knihy.
Hillman, J. (1978) The myth of analysis : three essays in archetypal psychology. Harper Torchbooks: New York. https://archive.org/details/mythofanalysis00hill/mode/2up
Freud, S. (1922) Totem und tabu: einige ubereinstimmungen im seelenleben der wilden und der neurotiker. Internationaler Psychoanalytischer Verlag: Wien. https://archive.org/details/totemundtabueini00freu/page/n3/mode/2up?ref=ol&view=theater
Ovidius Naso, P. (1922). Metamorphoses, Book 8, line 728. Tufts.edu; Cornhill Publishing Co. http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0028%3Abook%3D8%3Acard%3D728
